Jediná cesta, jak psát smysluplně o umění, je nepsat o něm. Jediná možnost spočívá v komentování kontextu děl, něčeho, co se nás osobně týká a co i diváci znají. […] Nevím, jak to vysvětlit, jak přenést na další lidi ten úžasný zážitek, který lze před dílem zažít. Přesto takovou iniciační zkušenost lze zřejmě podstoupit, ovšem naprosto individuálním způsobem, bez jakékoli záruky úspěchu. […] Možná je to tak i s těmi „hermetickými“ texty. Sdělení v nich není přenášeno za pomoci doslovného významu slov, ale spíše se skrývá v míře vášně, zaujetí či bůhví čeho, co můžeme číst mezi řádky. […] Na některé lidi tak funguje filozofie. Dlouho čtete a čtete a nevíte nic, a najednou čtete a rozumíte tomu, i když byste dříve dali ruku do ohně za to, že to žádný smysl nemá. Psychologie tento pozoruhodný zvrat nazývá „heuréka efekt“. Tohoto efektu zřejmě nelze docílit racionální, postupnou cestou, ale pouze určitým zkratem či skokem. Podobně filozof Kierkegaard mluvil o víře a nazýval ji „skokem do absurdity“. To, co se vám zdá nanejvýš nepravděpodobné, je najednou jasné, leží to před vámi v naprosté holé přítomnosti, bez důkazů, bez přemýšlení.
úryvek z knihy Václav Hájek: Jak rozpoznat odpadkový koš
