Navazuji na svůj předchozí článek o Vincentu van Goghovi.
Tady jsou slibované úryvky z jeho dopisů. Takový malý náhled do jeho života a hlavně úvah a pocitů.
okolo 13.–16. listopadu 1878
Kolik krásy je v umění, jenom když si člověk může vzpomenout na to, co viděl, pak nikdy není prázdný nebo opravdu opuštěný a nikdy není sám.
11.–14. srpna 1879
Raději zemřu přirozenou smrtí, než aby mě na ni připravili na akademii.
[…]
Kdybych si musel vážně myslet, že Ti doma překážím anebo jsem na obtíž, neužitečný jak pro to, tak pro ono, byl neustále nucen cítit se ve vaší přítomnosti jako vetřelec a zbytečný, pak by tedy bylo lépe, kdybych zmizel, a kdybych se stále musel snažit všem vyhýbat – pomyslím-li si, že by to ve skutečnosti mělo být tak a ne jinak, tu se mne zmocňuje pocit smutku a tu se musím bránit zoufalství. Připadá mi zatěžko snést toto pomyšlení a ještě těžší je pro mne snést myšlenku, že jsem v našem středu a u nás doma zavinil takovou roztržku a tolik mrzutostí. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak bych si raději přál, aby mi bylo přisouzeno nemusit příliš dlouho žít. Ale když mě to někdy nadmíru a příliš hluboce skličuje, pak vyvstává ve mně po dlouhém trvání myšlenka, že to všechno je snad jen dlouhý strašný sen a že se možná později naučíme na všechno lépe dívat, všechno lépe chápat. Avšak není to spíš skutečnost, a nakonec se to nezlepší, nýbrž spíše ještě zhorší? Mnohým by se bezpochyby zdála pošetilou a pověrčivou důvěra v obrat k lepšímu.
22.–24. června 1880
„Avšak jaký je Tvůj definitivní cíl?“ řekneš. Tento cíl se stane určitější, pomalu a jistě nabere přesnější obrysy, tak jako z kresby se rodí skizza a ze skizzy obraz, tak jako když někdo vážněji pracuje, jako když z počátku nejasnou ideu a první prchavou a kvapně uplývající myšlenku tak dlouho zkoumá, až si ji ustálí.
[…]
Jednou z příčin, proč jsem bez zaměstnání, proč jsem bez zaměstnání už několik let, je prostě to, že mám jiné názory než pánové, kteří poskytují zaměstnání jen těm individuím, která myslí jako oni. Ujišťuji Tě, že to není jednoduchá otázka zevnějšku, jak se mi pokrytecky vyčítá, ale je to otázka mnohem vážnější.
[…]
Mnohý má v duši velký oheň a nikdo ani jedinkrát nepřijde, aby se u něho ohřál, a kolemjdoucí vidí jen trochu kouře nad komínem a ubírají se svou cestou.
[…]
Velmi by mě upokojilo, kdybys po určité stránce viděl ve mně cosi jiného než jakéhosi lenocha.
Protože je rozdíl mezi lenochem a lenochem.
Jeden je zahalečem z lenosti a ze zbabělosti charakteru, protože je ničemné povahy; za takového mě můžeš považovat, jestliže to pokládáš za správné.
Pak existuje jiný typ zahaleče, jenž zahálí proti své vůli, kterého v nitru zžírá velká touha po činu, který nic nedělá, protože není s to něco dělat, protože je jako uvězněn, protože nemá prostředky, aby byl produktivní, protože ho srazily neblaze osudné poměry až na tento stupeň. Takový zahaleč někdy ani neví, co by mohl dělat, přesto však instinktivně cítí: přece jsem v něčem dobrý! Cítím, že mé bytí má smysl! Vím, že bych mohl být docela jiný člověk! Čím bych byl užitečný, čím bych mohl sloužit? Něco ve mně je, co to však je? To je docela jiný typ lenocha, a uznáš-li za správné, můžeš mě považovat za takového.
11. března 1882
Věř mi, že pokud jde o umění, platí rčení: S poctivostí nejdál dojdeš. Lepší je vynaložit trochu víc námahy na vážné studium nežli na líbivost, aby se polichotilo publiku. Někdy jsem sice v okamžicích nepokoje zatoužil, abych měl více líbivosti, ale když o tom uvažuji, říkám ne – ať jsem raději svůj – a ať kostrbatým způsobem vyjadřuji kruté, drsné, avšak pravdivé věci. Nebudu běhat za sběrateli nebo obchodníky, kdo má chuť, ať přijde ke mně.
[…]
Proto mám někdy pocit, že potřebuji vyrýt, co cítím, ne jemným štětcem, nýbrž tvrdou tesařskou tužkou a perem.
[…]
A ještě něco mnou pohnulo, velmi pohnulo. Řekl jsem modelu, ať dnes nechodí, neřekl jsem proč; ale ubohá paní přece přišla, i protestoval jsem. „Ano, ale já nepřicházím, abych se dala kreslit, jen se jdu podívat, zdali máte dost jídla.“ Měla s sebou porci fazolových lusků s bramborami. Tak přece jsou v životě věci, jež stojí za námahu.
1. května 1882
O tesařské tužce soudím toto. Čím asi kreslili staří mistři? Jistě ne tužkou Faber B, BB, BBB atd., nýbrž surovým kusem tuhy.
[…]
Poněvadž chci, aby krása nevycházela z mého materiálu, ale ze mne. Až budu ještě trochu dál, pak tomu tu a tam obléknu pěkné šaty, to znamená, že budu pracovat s vděčným kreslicím materiálem. A pokud sám budu moci k tomu něco přičinit, vznikne něco dvojnásob hodnotného, co předstihne očekávání. Ale nejprve před každým úspěchem – zápas s věcmi v přírodě tělo na tělo.
7. května 1882
Mauve mi zazlívá, že jsem řekl, že jsem umělec – což neodvolám, poněvadž samo sebou se rozumí, že toto slovo má význam „neustále hledat, aniž kdy dokonale nalézat“. Je to přesný opak rčení: „Už to vím, už jsem to našel.“ Vím tolik, že ta slova znamenají: „hledám, usiluji, je v tom celé mé srdce“.
14./15. května 1882
V Tvém dopise s mnohým dokonale souhlasím, např. „Člověk by musel být malicherný anebo by musel mít falešný stud, aby bez výjimky cenil výše jeden stav než druhý.“ Svět však tak nesoudí a nevidí a nerespektuje v člověku to „lidské“, nýbrž větší či menší majetkové hodnoty, jež má, dokud je na živu. Co je po smrti, na to svět vůbec nepomyslí. – Proto si svět nevidí dál než na špičku nosu. (Doslovně holandsky: Proto tedy jde svět jen tak daleko, kam dosáhne nohama.)
Avšak co se mne týče, mám sympatii nebo antipatii právě k lidem jako lidem a jejich okolí mě nechává dost chladným.
3. června 1882
Rád bych dodal, že by pro oko, jež je zvyklé jen na akvarely, mohlo být cosi hrubého v kresbách, na nichž bylo škrábáno perem nebo mají světla vyškrabána anebo znova nanesena krycí barvou. Avšak jako též existují lidé, kteří si vyjdou na procházku, když silně fouká, poněvadž je to mnohdy pro zdravý organismus příjemné a osvěžující, tak jsou též, tvrdím, milovníci umění, kteří se nezaleknou této surovosti.
21. července 1882
Čím jsem v očích většiny? Nula nebo podivín nebo nepříjemný člověk – kdosi, kdo nemá nebo nebude mít ve společnosti žádné postavení, zkrátka ten nejmenší z nejmenších.
Dobrá – dejme tomu, že by to všechno přesně tak bylo, pak bych chtěl svou prací ukázat, co vězí v srdci takového podivína, takové nuly.
To je moje ctižádost, jež přese všechno nepramení ze zášti, ale z lásky, spíše z pocitu vyrovnanosti než z vášně. Ačkoli jsem často podrážděn, přece je v mém nitru klidná, jasná harmonie a hudba. V nejchudších chaloupkách, v nejšpinavějších koutech spatřuji obrazy nebo kresby a můj duch k nim neodolatelně tíhne. To ostatní čím dál víc z toho mizí, a čím víc to z toho mizí, tím víc se zbystřuje můj pohled, aby zahlédl malebnosti. Umění vyžaduje houževnatou práci, práci navzdory všemu a nepřetržité pozorování.
Houževnatostí rozumím především vytrvalou práci, ale též setrvání na vlastním pojetí bez ohledu na lidské řeči.
31. července 1882
Povinností malíře je ponořit se zcela do přírody a využít veškeré své inteligence, aby do své práce vložil cit, takže se ostatním stane srozumitelnou. Ale snaha o prodejnost není podle mne úplně správný způsob, nýbrž spíše klamání milovníků umění. Skuteční malíři to nikdy nedělali, sympatii, kterou dříve či později nalezli, získali spíše poctivostí. Více o tom nevím a také nemyslím, že by bylo třeba víc o tom vědět. Něco jiného je snažit se hledat milovníky umění a probouzet v nich lásku, to je ovšem dovoleno. Ale nesmí se to stát spekulací, jež by se snadno mohla nevydařit a jež by zcela určitě plýtvala časem, který je třeba vynaložit na práci.
3. září 1882
Dobré malování nespočívá v použití velkého množství barvy, chce-li však člověk udělat zem hezky důkladně a oblohu jasně, nesmí se ohlížet na nějakou tu tubu.
11. prosince 1882
Chtěl bych něco stručnějšího, něco prostšího, něco vážnějšího, chtěl bych víc duše a víc lásky a víc srdce.
13. dubna 1885
veřejné mínění, to jest veřejná lhostejnost
[…]
každý, kdo opravdu chce vytvořit něco dobrého nebo užitečného, by neměl spoléhat ani toužit po všeobecném schválení nebo uznání, ale naopak by neměl očekávat nic jiného než jen velmi málo srdcí – a i ta jen možná – budou chápat a soucítit.
28. října 1885
Dejme tomu, že mám namalovat podzimní krajinu, stromy se žlutým listím. Dobrá – chápu-li ji jako symfonii ve žlutém, co potom záleží na tom, je-li moje základní žlutá táž jako barva listí, či nikoli? Tím se mnoho ani nezlepší ani nezhorší. Avšak mnoho, ba všechno záleží na mém smyslu pro nekonečné bohatství tónů téhož rodu.
7. listopadu 1885
Včera večer se mi přihodilo cosi, co se Ti pokusím vylíčit co nejvěrněji.
Znáš ty tři ořezané duby u nás vzadu za zahradou – už po čtvrté jsem se s nimi trápil. Vysedal jsem před nimi po tři dny […] Večer jsem s tím šel ke svému známému do Eindhovenu, který má dost honosný sál (šedá tapeta – černý nábytek se zlatem), v němž jsme obraz pověsili.
Nu, nikdy jsem nebyl tolik přesvědčen, že namaluji něco zdařilého, že se mi podaří promyslet své barvy do té míry, že zvládnu celý efekt. […] A třebaže ten muž má peníze, třebaže se mu obraz velmi líbil – měl jsem takový záchvěv dobrosrdečnosti, když jsem viděl, že to funguje, že jak tam visel, vytvořil náladu svou jemností, melancholickým klidem své barevné kombinace – že jsem ho nemohl prodat.
Ale protože na něj tak zapůsobil, daroval jsem mu ho a on ho přijal tak, jak jsem to mínil, bez dlouhých řečí, téměř s pouhým – „je to zatraceně dobré“.
okolo 12. dubna 1888 (Émilu Bernardovi)
Při nanášení barev nepostupuji podle žádného systému. Črtám na plátno nepravidelnými tahy, které nechám tak, jak jsou, pastózní, nepokrytá místa plátna – tu a tam rohy naprosto nedokončené – retuše, kostrbatosti; kloním se k domněnce, že výsledek je tak znepokojivý a dráždivý, že nepotěší lidi s předpojatými názory na techniku.
26. června 1888 (Émilu Bernardovi)
Protože se však můžeme domnívat, že i na ostatních nesčetných planetách a sluncích rovněž jsou linie a tvary a barvy, zůstává otevřena možnost moci malovat za lepších a změněných podmínek bytí – bytí změněného způsobem možná o nic důmyslnějším a o nic překvapivějším než přeměna housenky v motýla, bílé larvy v chrousta.
Polem působnosti tohoto bytí malíře-motýla by byla jedna z nesčetných hvězd, které nám po smrti možná nebudou o nic víc nedosažitelné, nepřístupné než jsou černé body, které symbolizují města a vesnice na mapě v našem pozemském životě.
Zdá se mi, že věda – vědecké myšlení – je nástrojem, který v budoucnosti ještě ujde velmi dlouhou cestu.
Protože totiž – myslelo se, že země je plochá – to byla pravda – a dodnes stále je – například z Paříže do Asnières.
To však vědě nebránilo dokázat, že země je především kulatá. Což dnes nikdo nepopírá.
Nicméně v současnosti stále věříme tomu, že život je plochý a jde od narození ke smrti.
Ale život je pravděpodobně také kulatý a mnohem bohatší svým rozsahem a možnostmi než ta jedinečná polokoule, kterou dnes známe.
30. července 1888 (Émilu Bernardovi)
Dost možná, že ti velcí géniové jsou jen blázni a aby je člověk mohl ctít a bezmezně se jim obdivovat, musí být také bláznem. V takovém případě bych dal přednost svému bláznovství před zdravým rozumem druhých lidí.
8. srpna 1888
Třebaže jsem tu už vyrobil asi padesát kreseb nebo malovaných studií, zdá se mi, že jsem vůbec nic neudělal. Rád se spokojím vědomím, že jen připravuji cestu příštím malířům, kteří přijdou pracovat na jih.
13. srpna 1888
Je dost smutná vyhlídka, muset si říci, že to, co maluji, možná nikdy nebude mít žádnou hodnotu.
18. září 1888
Stále se mi zdá, že básnictví je strašnější než malířství, třebaže malířství je špinavější a mučivější. A malíř celkem nic neříká, mlčí a to mám raději.
25. října 1888
Nicméně přijde den, kdy lidé poznají, že [moje obrazy] mají větší hodnotu, než je cena barvy a mého živobytí, vskutku velmi nuzného, které do nich vkládáme.
10. dubna 1889 (Paulu Signacovi)
Domníval bych se, že není vinou mého bratra, že Vám na Váš dopis dosud neodpověděl. Ani mně nedal o sobě vědět už čtrnáct dní. Je totiž v Holandsku, kde se v těchto dnech žení. Za nic na světě bych nechtěl popírat přednosti manželství, jakmile už je uzavřeno a domácnost je pokojně zařízena, ale nádhera vítání jako při pohřbu atd., truchlivé gratulace dvou (ke všemu civilizovaných) rodin najednou, nepočítaje náhodné návštěvy apatyk, v nichž slouží předpotopní civilní nebo náboženští úředníci, jsou na mou duši dobrým důvodem litovat toho nešťastníka, který je nucen předstoupit vyzbrojen potřebnými papíry na místa, kde s krutostí, které se nevyrovnají ani ti nejkrutější lidožrouti, je oženěn na ohníčku ze shora uvedených pohřebních hostin, úplně zaživa.
3. května 1889
Nelituji, že jsem chtěl trochu poznat otázku barevných teorií z technické stránky. Jako umělec je člověk jen článkem řetězu a tím se může utěšit, ať už nalezne nebo nenalezne.
okolo 31. května – 6. června 1889
Protože je právě období, kdy je tolik květin a proto i barevných efektů, snad by bylo moudré, kdybys mi poslal ještě 5 metrů plátna navíc.
20. září 1889
Jak ve svém dopise píšeš, že jsem stále jen pracoval – ne, tak to není. Já sám jsem velmi, velmi nespokojen se svou prací a utěšuje mě jen to, že zkušení lidé říkají, že je třeba malovat 10 let bez viditelného výsledku. Ale moje práce je právě jen těch 10 let nešťastných a nevydařených studií.
26. listopadu 1889
Pracuje-li člověk stále podle přírody a neříká-li si předem, chci udělat to nebo ono, pracuje-li třeba jako švec, bez umělecké předpojatosti, nevytvoří vždycky dokonalé dílo, ale jednoho dne, kdy na to ani nepomyslí, najde motiv, který obstojí vedle díla našich předchůdců. Naučí se znát krajinu, která je v jádru úplně jiná, než se jeví na první pohled. Když si člověk naopak řekne: chci namalovat lepší obrazy, chci je propracovat pečlivě; tak se spousta jeho představ vlivem nepříznivého počasí, nestálosti jevů nakonec stane neproveditelnou. Proto já resignuji v přesvědčení, že jen zkušeností a jenom každodenní drobnou prací člověk časem dozrává a může tvořit dokonaleji nebo pravdivěji. Takže klidná a dlouhá práce je jedinou cestou a všechna snaha lpět na krásných dílech chybná. Protože je třeba zkazit tolik pláten, kolik se jich člověku podaří, jde-li člověk každého dne do boje.
Většinu těchto úryvků najdete v české knize Vincent Van Gogh: Dopisy (1956) a část jsem přeložila z webu Vincent van Gogh The Letters, kde jsou dopisy v originále a v anglickém překladu.
