Všechny ty „pokroky“ neučinily ho lepším, neučinily šťastnějším; prohloubily jen vnitřní prázdnotu, rozjitřily nervy, zpovrchněly ducha, vůli zeslabily, třeba trénovaly různé vůlečky. A při tom všem nepoznal z přírody ani miliontinu, – a Ona se mu směje a mstí. Bláznivě chce si vše podmanit, zapomínaje přitom jen na maličkost, na předpoklad: podmanění si sebe. Toho však docílí se jen stanovením pevného a nového a božského cíle; toho však jen překonáním nedůstojné uřícenosti a klidným, pomalým pohledem do sebe.
Tento překotný rozvoj vědy a zotročení lidstva jí je nejušlechtilejším, třeba nejnebezpečnějším, protože nejsvůdnějším projevem moderního slepého spěchu. Jeho doménou je ovšem výdělečná „činnost“. V ní jeví se v plné své kráse a komičnosti. Hledí-li člověk například na veleváženou horlivost, s jakou kdekdo se dře jen pro zbytečných pár grošů víc, řekl by: jak sladká musí být přec jen robota, – a já to nevěděl! A není směšnost směšností, že dnešní Evropan, lopotě se dvojnásob než jiní národové a jeho předci, tře přes všechny technické vymoženosti větší bídu než oni? Více se dřít za účelem větší bídy – to je pokrok, to je též jeden z následků bláznivého spěchu… Je práce něco ušlechtilého? Jest, koná-li se za ušlechtilými, vysokými cíli: pak se v ní, třeba byla sebe lopotnější a pustší, odráží něco z jejich krásy a radostnosti. Ale práce dělaná za cíli nízkými, všedními zůstává důkladnou všedností a nízkostí, i kdyby se vzpínala až k mrakům. Otázka: Buď této práci čest? je otázkou: Buď švábu čest, když pilně shledává v noci v kuchyni svou potravu -? Tato práce je mimo čest a nečestnost – jako dýchání, jako oblékání se, jako odhánění much; je prostě nižší životní nutností. Ale tuto práci ztotožňuje náš věk s prací vůbec…
ukázka z knihy Spěch a dnešní lidstvo, Vteřiny věčnosti (Výbor z díla), Ladislav Klíma (1878-1928)
