Anna Karenina v Divadle Kampa

Anna Karenina Divadlo Kampa

Román Anna Karenina jsem četla ještě na gymnáziu a zapůsobil na mě tak, že si doteď živě pamatuju některé jeho pasáže a dokonce jsem z něj tehdy měla referát.

Taky to byla jediná kniha, u které jsem kdy přeskakovala stránky. Když už nějakou knihu čtu, přečtu ji od první do poslední strany. Ale tohle se fakt nedalo :-) V knize byly desítky stránek, kde Konstantin Levin detailně popisoval život na venkově, přemýšlel o hospodaření, o zemědělství, co kdy zasít a podobně. Tyhle pasáže jsem prostě přelistovala a přeskočila.

Když jsem se rozhodla jít na představení Anna Karenina do Divadla Kampa (příjemné malé divadlo, které neodradí ani introverta, jako jsem já), nečetla jsem žádné recenze, ani nezjišťovala obsazení, jen jsem věděla, že ho chci vidět a vychutnat si ho bez jakéhokoliv očekávání.

Iveta Dušková, která k představení psala scénář a režírovala ho, v nějakém rozhovoru říká, že bylo náročné z té 800stránkové knihy vybrat všechny podstatné momenty.
Z mého pohledu se jí to povedlo dokonale – v tom představení bylo vše, jak jsem si Annu Kareninu vždy představovala – a ještě něco víc. Z příběhu vynechala „omáčku“ a vyextrahovala všechny podstatné momenty, všechny city a soustředila se na vztahy mezi postavami. Myslím, že i „skromná“ výprava Divadla Kampa tomuto pojetí velice prospěla.

Stejně jako tehdy nad knihou jsem se ponořila do příběhu a přede mnou ožil jiný svět a jeho postavy. Živě jsem viděla ruskou zimu a bruslení na jezeře; ples; vlak a nádraží plné lidí…
To vše zásluhou pouze pěti herců a několika málo propriet (mezi které patřil například čajový set se skutečným čajem), za podpory hudebního a zvukového doprovodu a nasvícení a na téměř prázdném pódiu, jehož vyvýšená část jednou představovala nástupiště vlaku a jindy zas schodiště plesového sálu nebo verandu venkovského stavení. (Takže třeba hned při počáteční scéně, která zvukem a nasvícením vyjadřovala zimní atmosféru ruského venkova, mi bylo jasné, že na „verandě“ nestojí nikdo jiný než Levin.)

Všechny postavy byly takové, jak jsem si je představovala – obzvlášť Anna (herečka Pavla Drtinová) a Vronskij (Pavel Kryl).
Anna byla úžasná – což se dalo předpokládat, však je to hlavní postava a s nejvášnivějším a nejrozervanějším osudem. Už když poprvé vystoupí z vlaku, je krásná a charismatická.
Levina (Marek Menšík) zas přesně vystihla scéna, v které popisuje své pocity a zážitky při sečení kosou – jediný monolog shrnul ty desítky stran, na kterých v knize filosofuje o hospodaření; ty, které jsem přeskočila.

No a na konci… mi vhrkly slzy do očí. (Takže když se za okamžik herci včetně „Anny“ vrátili na děkovačku rozesmátí, já bych potřebovala ještě pár minut na vstřebání dojmů a přeladění na úsměv.)

Představení vřele doporučuji.

(Délka představení je 2 hodiny 10 minut plus přestávka. Viděla jsem ho v červnu 2018.)

Mám chuť si Annu Kareninu přečíst znova – i něco dalšího od Tolstého.

Fascinuje mě a připadá mi nepochopitelné, jak Tolstoj, už tehdy a navíc muž, chápal a dovedl tak živě zobrazit tolik různých postav, jejich touhy a rozdílné prožívání světa, dovedl se do nich vcítit – a dokonce do žen, a ke všemu ještě do několika žen odlišně uvažujících a cítících. Jako by chápal, že lidé mají nejen různé zájmy, touhy a tak dále, ale že každý je odlišný a jedinečný svou podstatou, svou „duší“; a v tom románu je nechal žít všechny vedle sebe.

Publikováno v rubrice tak různě, štítky , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *