Vincent van Gogh

Vincent van Gogh: Morušovník

Můj oblíbený malíř: Vincent van Gogh. Oblíbený spisovatel: Vincent van Gogh.

 
Inspirací k tomuhle článku mi byla kniha Vincent van Gogh: Dopisy. Je to český překlad výběru z Vincentových dopisů, kterých se zachovalo celkem 819 a z nichž většinu napsal svému bratrovi.

Když jsem knihu četla, měla jsem chuť sepsat o ní pak nějaký text, shrnout zajímavosti, které jsem se dozvěděla, a doplnit to pár úryvky z dopisů. Potom jsem ale začala číst dopisy i v originále (nebo spíš v anglickém překladu a srovnávat s holandským či francouzským originálem), protože jsem cítila, že ten český překlad není úplně věrný (což mezi tak odlišnými jazyky zkrátka nejde, v překladu se vždycky něco ztratí) a že v tom výběru je vlastně předvybrané to, co zaujalo někoho jiného. Takže se můj text a moje úvahy poněkud rozrostly a už to není jen o té české knize, ale o Vincentu van Goghovi (a jeho dopisech) obecně.

Číst jeho dopisy je skoro jako číst román. Lidi, se kterými se setká, a místa, která navštíví, popisuje jako spisovatel, který seznamuje čtenáře s postavami a prostředím. Zmiňuje se o knihách, které ho oslovily, o různých svých úvahách, o oblíbených obrazech a také o tom, jak při malování kombinuje barvy.
Jako malíř se už prostě narodil. Svět totiž viděl jako obrazy a vše, co potkal, přirovnával k obrazům, které znal, nebo to prostě rovnou popisoval, jako by popisoval obraz.

Stručně bych řekla, že jeho dopisy jsou spojením lásky, umění, filosofie a dramatu. Jsou jako deník, do kterého zapsal vše, co pro něj bylo zaznamenání hodné. A kdyby nic nenamaloval, nejspíš by ho proslavily samy o sobě.

Vincent van Gogh: Chalupa a žena s kozou

O životě Van Gogha jsem kdysi četla i knihu od Irvinga Stonea: Žízeň po životě. Ta byla taky skvělá. Ale i když byla založená na Vincentových dopisech, přece tam část byla spisovatelsky dotvořená, Stone to zkrátka převyprávěl vlastními slovy. Kdežto na sbírce dopisů je fascinující ta pravdivost, nezkreslená žádnou další osobou. Jako byste četli román tak dobře napsaný, že se do postavy úplně vžijete – s tím rozdílem, že ta „postava“ doopravdy existovala a všechno se opravdu stalo.

Dopisy začínají láskou – k přírodě, umění, lidem. Vincent nejprve pracoval ve firmě, která se věnovala obchodu s obrazy, odtud však byl odejit – zřejmě proto, že nedokázal přenést přes srdce, že se s uměním jedná jako se zbožím. Poté si poprvé myslel, že našel smysl života – chtěl se stát kazatelem/misionářem/učitelem. Zkrátka pomáhat lidem. Pilně studoval bibli. V jednom dopise se (ovšem) zmiňuje o tom, že ho baví kreslení, ale neměl by se mu věnovat, protože ho odvádí od práce – tehdy ještě za svoji práci považoval studium bible a kazatelství. Brzy ale přišel na to, že jeho představa o kazatelství a představa církve se rozcházejí. Chtěl kázat a věnovat se lidem prakticky, ne teoreticky studovat.

(Vlastně nikdy nikam nezapadal, takže se musel vydat vlastní cestou. Což je vidět i na tom, že v umění obvykle není zařazován mezi impresionisty, ale má vlastní kategorii „Van Gogh“.)

Nakonec začal kreslit. Lásku a touhu pomoci lidem vtělil do své tvorby. Jeho obrazy v podstatě nejsou něco, co „vytvořil“, jeho obrazy rovnají se jeho život.

V roce 1880 píše svému bratrovi Theovi zlomový dopis – cítí, že má určité schopnosti, že v jeho nitru „něco“ je, jen neví co. V dalším dopise pak najednou Thea žádá, zda by mu neposlal reprodukce kreseb Polních prací od Milleta, že podle nich chce kreslit. Od tohoto okamžiku už kráčí jen po cestě umění.

Vincent van Gogh: Na předměstí Paříže

Čtenář, který ví něco o jeho životě, a ví, jak to dopadne (tedy v podstatě asi každý, kromě autora dopisů samotného), je fascinovaný tím, jak do sebe všechno zapadá. Vincentovy úvahy o životě, zmínky o morálních zásadách – a o řadu dopisů dál se podle těchto svých zásad opravdu chová.
Jeho jistota, že skutečně je Umělcem. Že v jeho obrazech je síla a jednou jim lidé porozumí. Zmiňuje se o tom, že umělci vždy byli slavní až poté, co zemřeli – věděl, že nakonec si lidé jeho obrazů cenit budou.
Ale zároveň o většině svých prací mluví jen jako o „studiích“, nikoli hotových obrazech. Stále mluví o tom, že „studuje“, že se trochu zlepšuje, jmenuje, co teprve ještě musí nastudovat, aby uměl malovat… Někdy ho sice napadá, že jeho tvorba možná nemá žádnou hodnotu, ale je evidentní, že v hloubi duše ví, že to tak není. (Dokonce jako by věděl, že je nejlepší, že je v úplně jiné kategorii, a proto ho lidé jeho doby nechápou.) Tady se v jeho osobnosti zvláštně pojí skromnost a sebevědomí.
A taky se v ní pojí altruismus a sobectví. Byl upřímný, citlivý, přemýšlivý, ale taky tvrdohlavý a věděl přesně, co chce, takže nejspíš bylo opravdu těžké s ním vyjít.

„Děj“ dopisů je tak komplexní a vše do sebe tak neuvěřitelně pasuje, že těžko věřit, že ho nesepsal tým romanopisců dodatečně.

Krásný je jeden díl seriálu Doctor Who, kde Vincenta vezmou na návštěvu do naší současnosti a ukážou mu, jak ho lidé budou v budoucnu obdivovat. Z obsahu jeho dopisů to ale vypadá, že TAK HLUBOCE věřil, že jednou lidé jeho dílo ocení, jako by tu budoucnost snad doopravdy viděl.

Vincent van Gogh: Pšeničné pole se sluncem a mrakem

Vincenta van Gogha dnes zná (a obdivuje) skoro každý. Ale zdá se mi, že moc lidí neví, jak velký podíl měl na jeho práci jeho bratr Theo. Podle mého názoru „Van Gogh“ se rovná Vincent plus Theo. Vincent maloval a jeho bratr obstaral to ostatní, morálně Vincenta podporoval a vlastně vše financoval. Bez Thea by Vincent pravděpodobně neexistoval. (Talent měl určitě i Theo, protože i on umění miloval a věnoval se mu, i když nakonec s obrazy jen obchodoval.) I Vincent sebe a bratra považoval za dvojici a případný úspěch by považoval za úspěch obou – vyjadřoval se v množném čísle, například „bude se nám dařit“. Svoje dílo chápal tak, že ho tvoří s bratrem společně – Theo poskytuje finance, Vincent práci. Vincent si svůj dluh usilovně odpracovává a vrací ho Theovi ve formě obrazů.

Téměř každý dopis Theovi začíná poděkováním za zaslaný obnos. Nejdříve Vincent dostává 50 franků, pak 100, pak 150. Nejdříve je dostává ke konci měsíce, pak žádá Thea, zda by je nemohl poslat už v polovině měsíce, v některých dopisech prosí, zda by to nešlo už začátkem. Z dopisů směrem od Vincenta k Theovi to často vypadá jako nekonečný proud škemrání o peníze, za které slibuje dílo a stále nic. Ale z dopisů ostatních (např. od Thea nebo Theovy ženy) je vidět, že Theo Vincenta skutečně miloval, miloval umění, věřil ve Vincentovo dílo a nechtěl ukončením své podpory připravit svět o umělce.

Vincent van Gogh: Radnice v Auvers

Některé dopisy jsou téměř jako malířská příručka – Vincent popisuje například kombinování barev a jejich vzájemné působení na sebe. Vše měl dokonale promyšlené: které obrazy patří k sobě, protože se vzájemně barevně doplňují nebo zvýrazňují, do jakých se hodí rámů, na jak barevné stěně vyniknou, dokonce zmiňuje to, že v Paříži budou obrazy vypadat jinak, než ve světle jižní Francie. Každý obraz měl své přesné místo.

Takže na jeho díle je geniální i to, že svoji tvorbu vlastně popsal a vysvětlil. (A ulehčil tak práci budoucím kritikům umění – případně jim sebral možnost vymýšlet si vlastní teorie.) Jako by tušil, že se to jednou bude hodit?

A tím, že se můžeme dočíst o jeho pocitech, jsou jeho obrazy ještě úchvatnější. Když je pak vidíme, spojujeme si je s jeho příběhem, vidíme v nich zachycenou energii, kterou jim věnoval.

 

Za celý život prodal jen jeden obraz. Vlastně tak trochu dva. V roce 1890 koupila malířka Anna Boch obraz Červená vinice. Ale už v roce 1885 se jeden Vincentův obraz zalíbil jednomu jeho příteli. Jenže když Vincent viděl, jak se mu obraz povedl, nedokázal ho prodat. Místo toho ho pak svému příteli věnoval.

 
V doslovu českého překladu dopisů můžeme číst:

quoteChceme-li se přiblížit k člověku v Goghovi a chceme-li jej pochopit, můžeme vynechat jeho obrazy – ba, že je lépe nechat obrazy stranou, ježto jsou pouze pochodněmi na Goghově cestě, ježto pouze ohraničují nesmírnost, bezměrnost jeho srdce.

 

► Kniha Vincent Van Gogh: Dopisy vyšla česky v roce 1955 a 1956 a lze ji sehnat v antikvariátech nebo knihovnách – má 736 stran (na rozdíl od různých novějších tenčích knih).

► Kompletní dopisy jsou na internetu: Vincent van Gogh The Letters – včetně různých vysvětlivek, ukázek obrazů zmíněných v textech a originálů dopisů.

► A před pár lety byly také vydány v angličtině: Thames & Hudson a Neoluxor.

 

Pokračování článku a úryvky z Vincentových dopisů.

Vincent van Gogh: Autoportrét

Sdílet: Tweet about this on TwitterShare on FacebookShare on TumblrPin on PinterestEmail this to someone
Publikováno v rubrice inspirace, texty, štítky , , , .

4 Responses to Vincent van Gogh

  1. Liška píše:

    Ta jeho žlutá, co!

    Prima článek a dík za odkaz na veškeré dopisy na netu!

    Já mám kdyžtak kousky dopisů v němčine. Kdysi jsem si knihy o malířích kupovala za odměnu a některé v angličtině, těm rozumím. Van Gogha v němčine, abych si zároveň pocvičila jazyk (tak jsem bývala k sobě krutá :-). Ve vlaku z Mnichova jsem si novou knihu přelouskala. Neumím tak dobře německy jako anglicky, takže textu rozumím spíš rámcově.
    Je to veliká kniha s mnoha obrazy – Rainer Metzger, Ingo Walther: Van Gogh. Taschen, 1998. Životopisný román taky máme, v češtině, naštěstí :) A ještě takový sešit v angličtině : „van Gogh in Provence,“ taky s obrázky. Ten mi koupil býv.manžel (byl milej a věděl, co mě baví), když byl v Provence, krom podobného sešitu o Cezannovi.
    Jojo …

    • annamae píše:

      Díky za komentáře!
      To procvičování jazyku je dobrý nápad. Já dokonce měla chuť naučit se holandsky, abych si dopisy mohla přečíst v originále. Ta holandská gramatika totiž na pohled vypadá dost jednoduše – slovosled má v podstatě stejný jako angličtina – jen ta slova vypadají úplně jinak :-D

      A různýma knihama o umělcích jsem taky zásobená, už od dětství. Jen jsem je začala oceňovat až časem…

      Krásně „rozpadlý“ je i jeho slavný kostel v Auvers :-) Já mám často tendenci malovat všechno rovně a „správně“, ale někdy je lepší nechat se unést a jen si vychutnávat ten proces… a ať se to klidně rozpadá :-)

      A ty pozoruhodné obrazy, co máš na zdi, musí být určitě zajímavé!

  2. Liška píše:

    Ta Radnice v Auvers, jak na ni koukám, je hodně rozpadlá. To bylo asi autorovi zrovna dost blbě.

    Mám několik obrázků od lidí s duševním onemocněním (ale na tom onemocnění nesejde, jsou to prostě pozoruhodný obrazy, co mi dělaj v práci na zdi radost). Odkoupených, když vystavovali u nás v malé galerii na výstavách.
    Nemám ráda některé sběratele art brut, co si prostě nechají obrázky lidí, které oni namalovali v arteterapii nebo jen tak, a není to nijak eticky ošetřeno. To u nás všechny vzniklé obrazy patří jejich autorům. A když už nepřijdou a nechtějí své obrazy a léta se k nim nehlásí, ani tehdy si je nenecháme, natož abychom je „sbírali“ nebo snad prodali. My je zničíme, když o ně autor nemá zájem.
    Takže ty, co vlastním, jsou regulérně koupený. To je pro mě důležitý.

  3. Liška píše:

    … ale ať nikdo nechodí krást ta díla (teď jsem se sama lekla, co jsem tu psala), za ně by asi moc peněz neutržil :) Asi nic.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *