Jenom člověk, který nemyslí, dojde někdy k nějakému závěru

quotePřátelé – žádní. Jen pár známých, jimž připadá, že ke mně cítí sympatie, a snad by je mrzelo, kdyby mě přejel vlak a při pohřbu kdyby pršelo.

 

Svoboda je možnost osamocení. Jsi svobodný, pokud se můžeš odloučit od lidí a netáhne tě k nim potřeba peněz nebo stádní pud, láska, sláva nebo zvědavost, které se v tichu a samotě nemají čím živit.

 

Loď se zdá být určena k tomu, aby plula; jejím určením však není plout, nýbrž dospět do přístavu.

 

Mám dojem, jako by to bylo něco, co jsem kdesi četl, příhoda, která se stala komusi jinému, novela přečtená jen zpoloviny, jelikož druhá polovina chyběla, což mi ale nevadilo, protože až tam, kam jsem dočetl, to odpovídalo, a přestože to nedávalo smysl, ani ta chybějící část by tomu smysl nemohla dodat, ať už by byla zápletka jakákoliv.

 

V kurníku, odkud půjde pod nůž, zpívá kohout hymny na svobodu, protože mu dali dvě bidýlka.

 

Dnes pomaleji než kdy jindy přišla Smrt prodávat na můj práh. Pomaleji než kdy jindy přede mnou rozprostřela koberce, hedvábí a damašky svého zapomnění a své útěchy. Úsměvem je chválila a nevadilo jí, že ji vidím. Když však se mi zachtělo je koupit, řekla, že je neprodá. Nepřišla proto, abych zatoužil po tom, co mi ukazuje; ale abych skrze to, co mi ukazuje, zatoužil po ní. A o svých kobercích mi řekla, že z takových se těší ve svém dalekém paláci; o svém hedvábí zase, že nic jiného v jejím stinném hradě neoblékají; o svých damašcích pak, že ještě lepší pokrývky halí retábly v jejím zásvětním sídle.
To, že přirozeně lpím na svém nuzném prahu, odbyla mávnutím ruky. „V tvém krbu,“ pravila, „není oheň: nač tedy chceš mít nějaký krb?“ „V tvém domě,“ pravila, „není chléb: k čemu ti je tvůj stůl?“ „V tvém životě,“ pravila, „není, kdo by tě provázel: proč tedy tě tak láká žít?“
„Já,“ pravila, „jsem oheň vyhaslých ohnišť, chléb prázdných stolů, starostlivá družka samotářů a lidí nepochopených. Sláva, jíž se na světě nedostává, je v lesku mého černého království. V mé říši se láska neznechutí, protože se nezmocňuje; ani nebolí znechucením z toho, že se nikdy nezmocnila. Má ruka lehce spočine na vlasech těch, kdož přemýšlejí, a oni zapomenou; k mé hrudi se přivinou ti, co marně doufali, a oni konečně spolehnou.“

 

Snad jednou lidé pochopí, že jsem jako nikdo jiný splnil svou vrozenou povinnost interpreta jednoho úseku našeho století; a až to pochopí, napíší jistě, že ve své době jsem byl nepochopen, že jsem bohužel žil obklopen neláskou a chladem a že je to škoda. A ten, kdo to napíše, nepochopí v době, v níž to napíše, někoho mně podobného a v onom budoucím čase, stejně jako mne moje okolí dnes. Protože lidé se naučí jenom to, co by se bylo hodilo jejich zesnulým pradědům. Jen mrtvé umíme poučovat, jak se má doopravdy žít.

 

Jenom člověk, který nemyslí, dojde někdy k nějakému závěru. Myslet je váhat. Lidé činu nemyslí nikdy.

 

Dokonalé je nelidské, protože lidské je nedokonalé.
Slepá nenávist k ráji – podobná přání té chuděry, aby byl v nebi venkov. Ano, žádné extáze abstraktna ani divy absolutna nemohou nadchnout duši, jež cítí: nadchne ji však domov a horské úbočí, zelený ostrov na modrém moři, cesta mezi stromovím a dlouhé hodiny odpočinku na zděděném statku, i kdybychom jej nikdy neměli.

K dosažení dokonalosti by bylo třeba nelidského chladu, a pak by nebylo lidského srdce, jímž by bylo možné tu dokonalost milovat.
Uchváceně žasneme nad tím, jak velcí umělci tíhnou k dokonalosti. Milujeme jejich přibližování k dokonalosti, ale milujeme je proto, že je to pouze přibližování.

 

Neblahé bylo mé kralování a plný válek na dalekých hranicích můj imperiální mír v mém paláci.

 

Vědět, že dílo, které se nikdy nezavrší, bude špatné. Horší by však bylo, kdyby se vůbec nezačalo. To, co se udělá, alespoň zůstane. Bude to ubohé, ale bude to existovat, jako třeba bídná kytička v jediném květináči mé chromé sousedky. Ta kytička je její radost, a občas i moje. To, co píšu a uznávám za špatné, může také na chvíli jakžtakž rozptýlit tu či onu sklíčenou nebo smutnou duši. To mi stačí, anebo nestačí mi to, ale přece jen to k něčemu je, a takový je celý život.

 

ukázka z knihy Fernando Pessoa: Kniha neklidu

Publikováno v rubrice texty, štítky , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *